Když Frictional Games trailerem oznámili návrat Amnesie, nadšený jsem moc nebyl. Znamená to totiž návrat do série, kterou jako klenot hororu zrovna nepovažuji. Studio znám už od doby, kdy jsem si koupil Level s Penumbrou Overture. Tehdy to byla opravdu budgetová příloha od neznámého studia, avšak přes všechny problémy (zvláště soubojového systému prvního dílu) považuji sérii Penumbra za lepší horor, než byla Amnesia: The Dark Descent.
Prostředí gotického hradu mi totiž přišlo mnohem méně zajímavé, než tajemný podzemní výzkumný ústav pod Grónskem. Amnesia je také mnohem přímočařejší. Nešetří levnými lekačkami a střetnutími s hlídkujícími generickými monstry. Ano, je to účinný recept jak vyděsit, kterého se později chopilo mnoho dalších vývojářů. Chyběla mi v tom ale jistá sofistikovanost, kterou přinesla až SOMA, jejíž monstra byla mnohem lépe zakořeněna do prostředí.
A nejen to. Originální prostředí, zajímavé dějové zvraty a hlavně existenciální příběh a jeho vyprávění dělají ze SOMY nejlepší hororovou hru, kterou jsem hrál. Amnesia: The Rebirth je však krokem zpět. Skoro jako by na ní dělal interní tým B, zatímco A tým pracuje na novém trháku. Hra sama o sobě není špatným hororem, i přes mé výhrady je pořád lepší, než Outlast, Layers of Fear nebo Observer. Když ale vzpomenu na SOMU, neubráním se velkému zklamání.
The Rebirth stojí na mnoha konceptech The Dark Descent. Máme tu vylepšenou správu světelných zdrojů, ztrátu paměti herní postavy, průchod cestou, kterou už hrdinka jednou absolvovala a i některé významné situace, do kterých se dostane, jsme už před 10 lety zažili. Právě zpětný průchod světem zde působí divněji, protože se často dostanete do situací, kdy není cesty zpět, takže je těžké uvěřit, že se Tasi vrátila až na začátek svého putování a teď procházíte stejnou trasu znovu.
Herní postavou je tedy Tasi Trianon, která se s ostatními členy výpravy do zlatého dolu zřítila v letadle někam do Alžírské pouště. Probouzí se s amnézií ve vraku letadla, je těhotná a musí najít svého manžela a další členy výpravy. Starost o herní postavu může fungovat jako motivace pro hráče, je ale nutné ji hráči dostatečně vykreslit. To ovšem dělá Amnesia vždy na poslední chvíli pomocí dialogů ze vzpomínek, až když naleznete významné místo, které se k postavě vztahuje. To je opravdu málo. Tasiin manžel Salim je pomocí vzpomínek a písemností vykreslen podprůměrně, zbytek výpravy pak nedostatečně. Sotva si vybavím, kdo v ní měl jakou roli a vztah k ostatním.
První hodinu až dvě se navíc příběh rozjíždí velmi pomalu a já byl frustrován nudným pouštním prostředím, dokonce i tím mimozemským, v němž nebylo co dělat. Trvá to nějakou dobu, než se dostanete do zajímavějších míst, jako je vojenská pevnost nebo rozpadající se laboratoře světa Zerzury, odkud pocházel baron Alexander of Brennenburg z prvního dílu. Na ten The Rebirth navazuje příběhem, tématy a reáliemi.
Musím uznat, že atmosféru Frictional Games dokáží vždy skvěle vybudovat a nejinak tomu je v The Rebirth. Kombinace předpřipravených událostí a hlídkujících nepřátel funguje, protože si nikdy nejste jisti, co čekat. Oproti The Dark Descent je zde mnohem více předpřipravených setkání s monstry, což mi vůbec nevadilo a při prolézání temných krypt zamořených Ghouly jsem se místy opravdu bál, což už se mi dlouho nestalo.
Poněkud fádní pouštní prostředí je vyváženo tím mimozemským, které působí opravdu mimozemsky a ne futuristicky, což vývojáři často zaměňují. Inspirace Lovecraftem a Gigerem je zřejmá, zároveň je však Zerzura technicky vyspělá a působí jako dobrý protiklad k hernímu prostředí ze Země. Pohyb mezi světy je vyřešen pomocí portálů a tady máme drobný problém. Některé otevřete pomocí speciálního amuletu, co má Tasi na ruce, a některé už naleznete otevřené, nebo je musíte zprovoznit. Amulet můžete kdykoliv otevřít a najít pomocí něj portál, ale to je možné jen na pár místech a proto tato herní mechanika působí zbytečně a zoufale nevyužita.
Jako herní mechaniku považuji i správu zdrojů světla. K dispozici máte lampu, která zajistí kdykoliv silné světlo, ale vyžaduje neustálý přísun oleje, kterého není vždy dostatek. Alternativně můžete použít sirky a zapalovat zdroje světla rozmístěné v prostředí. Sirka ovšem brzy zhasne a také s ní nemůžete běhat. Obecně mi to přijde jako dobrý posun od The Dark Descent, přijde mi však hloupé, že nemůžete nést více než 10 sirek. Naštěstí je jich vždy dost po ruce. Pokud jste totiž dlouho ve tmě nebo vás napadne monstrum, Tasi se vystraší, ztratí nad sebou kontrolu (a tedy i hráč nad postavou), což způsobí návrat v herním prostředí a případně i zmizení monstra (tak jako v The Dark Descent). Příběhově je to vysvětleno nákazou, kterou Tasi má a prakticky je obtížné se dostat do stavu, kdy musíte nahrát hru.
Posledním zklamáním byl pro mě počet a různorodost monster. Kromě jednoho unikátního a děsivého setkání v druhé třetině hry narazíte jen na dvě, které působí velmi genericky. To druhé se navíc vyskytuje až ke konci a je spíš víc otravné, než děsivé. Oproti SOMĚ je to znovu krok zpátky.
Abych to shrnul, Amnesia: The Rebirth není vůbec špatná a bavila mě víc, než první i druhý díl série. Její silná stránka je příběh a také atmosféra, které pomáhá solidní dabing a excelentní zvukový design, který má na starost jako vždy Miko Tarmia. Grafika je na indie poměry dostačující, je však znát, že interní HPL engine si lépe rozumí s interiéry, než s exteriéry. Přišlo mi ale, že i když je SOMA starší, vypadala přeci jen lépe. A tak je to se vším. SOMA má lepší příběh, monstra a originálnější prostředí. Nemyslím si, že Amnesia má dál co nabídnout a doufám, že Frictional Games už se k ní nevrátí a přijdou s něčím unikátním a čerstvým, jako byla SOMA.